Cestovali jste někdy časem? Chtěli byste potkat sami sebe v budoucnosti a dozvědět se, jak by mohla vypadat budoucnost tohoto světa? Tak to jste otevřeli tu správnou knížku, protože jsem do ní zapsal svůj příběh, který se mi stal – nebo nestal, který se mi zdál – nebo nezdál, … Konečně to je jedno, mě osobně tak zasáhl, že jsem se musel odpoutat od svého každodenního života i od lůžka a pokusil se ho sepsat v tento krátký příběh.
Byla krásná zima, středa podvečer a napadl čerstvý sníh. Slunce ho polilo medem svého tepla, ale mě přes to všechno – bylo mizerně. Utekl jsem totiž z domu a vlastně nevím ani proč. Snad proto, že mám pořád smůlu, snad proto, že nemám opravdového přítele, který by mi poradil, abych neutíkal. Teď jsem tady na silnici sám, je mi zima – konečně – je přeci ještě zima.
Zkouším alespoň něco stopnout. V autech, co jezdí kolem mne, je určitě teplo, a třeba jedou i někam, kde najdu sílu se vrátit. Zvedám palec a mávám, snad tak nějak se stopuje – ještě jsem to nedělal. Taky jsem neutíkal, konečně proč bych to dělal – doma je teplo, je tam máma, je tam všechno, co mám rád. Zkrátka můj Svět – malý Svět, kde je mi dobře, ale kde jsem sám. Nechci být už ale sám. Chci se o svůj Svět rozdělit – jenže nemám s kým, alespoň zatím. Třeba v nějakém tom autě jede někdo, kdo by o to stál si se mnou rozumět, a třeba mě mít i rád. Máma, ta mě má ráda až moc, jenže mi moc nerozumí. Je to zkrátka máma, která se narodila mnohem dřív než já, a tak nemám šanci, abych s ní mohl chodit – teda nemyslím, jen to …, však víte co, ale najít opravdového přítele, který s vámi bude sdílet jeden Svět, takový malý Svět, jako mám já sám. No právě – sám, to je ono, i ve škole, na ulici, třeba i ve velkém davu, konečně i tady, kde kolem jezdí spousta aut, jsem pořád sám. Jdu do kopce, je mi čím dál tím větší zima, jsem tady skutečně sám a nikdo mi s tím stopem nepomůže. Kdyby se dalo cestovat časem, zajel bych si tak o 25 let nazpátek pro mámu, a stopovali bychom spolu. Holkám spíš někdo zastaví. Snad proto, že je víc řidičů? Snad proto, že řidičky se víc bojí? Není divu, kdybych byl ženská za volantem, tak bych stopa nevzal ani náhodou, protože když mě po znásilnění nezabijou, tak pořád mi to za ten špás – nebýt v autě sám – nestojí. Ale copak vypadám jako někdo, kdo znásilňuje? Já – oplácaný, devatenáctiletý kluk, co se bojí na holku promluvit, natož jí udělat něco tak nechutnýho. Je to zkaženej svět, kde si lidi nemůžou věřit, že když s něčím nesouhlasím, tak si to ten druhej odpustí a neublíží mi, nebo mi to alespoň nevnucuje. Konečně svým způsobem je dnešní doba permanentní znásilnění. Firma, nebo politik potřebuje odbyt, nebo hlasy, a tak se v reklamě, či kampani nestydí lhát a přes média, obchod, justici, policii, nebo i armádu dokáže znásilňovat jedince i celou společnost.
Přesto – jak je na světě někdy krásně, třeba právě teď a tady na horách – je mi se sebou čím dál tím hůř. Míjejí mě auta, spousta aut, mají na střeše lyže a snowboardy, uvnitř jim tepe hudba a oni mě snad ani nevidí. Já jdu pomalu do kopce se zdviženou rukou, která mi už skoro mrzne, palec mám nahoru, jako – že je všechno OK, ale ono není. Já opravdu potřebuju trochu tepla. Už by mi stačilo jen to fyzické teplo, to metafyzické, nějakou lásku, snad soucit asi tady nenajdu, alespoň zatím, ale mě je sakra kosa „… tak někdo zastavte!“ – už řvu na ty kolemjedoucí, ale pořád nic. Jako by je ta auta, to teplo, to technobušení úplně oddělilo od té zimy tady všude kolem. Už se začíná stmívat, auta řídnou, jejich světla jsou jasnější, a já už ztrácím sílu držet nataženou ruku. Promrzlý palec si zahřívám dechem a začíná se mi točit hlava. Snad z hladu, snad z té zimy. Kruci, že já utíkal, doma je teplo, jídlo, máma, … I kdybych se teď chtěl vrátit, tak je to daleko na to, abych tam vůbec došel, už nemám sílu. Musím jít dál, třeba někdo zastaví, třeba je tu někde po cestě pumpa, kde se zahřeju.
Už je skoro tma, sluníčko spáchalo harakiri o nějakou věž kostela, jak to psával pan Hrabal, můj oblíbený básník, který dovedl psát poezii i bez veršů, můj duchovní tata, který mě svými knížky vychoval, když ten pravý to vzdal dřív, než dospěju. Co ten by mi poradil. Táta by řekl …, vlastně nevím, co by řekl, už ho skoro neznám. No a tata pábitel, pan Hrabal, ten by snad řekl: „Udělej anděla, udělej anděla do sněhu, roztáhni křídla, a snad dřív, než tě tahle noc, ten mráz a zima spolknou, přijde tvůj Anděl strážný, tvůj ochránce i zachránce, přijde a vysvobodí tě z téhle tmy, z téhle zimy, z tohoto světa …“. Padl jsem tedy naznak za příkop, do kopce naproti klikaté cestě, do měkké závěje jako do peřiny. Už mi ani nepřišlo, že je taková zima a zkřehlými pažemi jsem vyklepal do sněhu křídla, takové S.O.S.
„Přijď dřív než zmrznu, přijď dřív, než vyjde měsíc, jestli tedy vůbec vyjde. Přijď, přijeď, nebo přileť, přines trochu tepla, trochu jídla, mám hlad a je mi zima …“
Nevím, jak jsem se tu vzal, ale je tu teplo. Přes moje ramena stéká teplá a voňavá deka. Odkud tu vůni znám, zdá se mi povědomá. Už vím, je to dýmkový višňový tabák. Jediný hřích co jsem zkusil, byl právě tenhle tabák. Kluci ve škole dávají přednost marihuaně, která ale rozhodně nevoní. Některým to dokonce nestačí a jsou schopný polykat prášky, inhalovat smrádky, či dokonce potrestat svoje žíly pro trochu bláhového blaha. Já jsem si už před rokem koupil levnou dýmku, tedy lulku a voňavý tabák a hrál si na Angličana. Myslím jako kliďase, člověka, který víc myslí, než mluví, nebo kope. Zrovna v Anglii je asi nejvíc fotbalovejch fandů, jenže to nejsou žádní Angličani, když se dokážou jen kvůli hře zmasakrovat, jako třeba ve Wembley. Podle mě – pravý Angličan je něco jako Sherlock Holmes, nebo Winston Churchill – ovšem ten kouřil doutníky. Konečně mě ani nejde o to kouření, ale o ten klid, sedět u krbu v houpacím křesle a pod lampou polykat všechny moudrý knížky co byly napsány. To je snad jediná droga, u které mi závislost nevadí, protože u knížek snad člověk zblbnout nemůže. Vlastně ne – může, když si namísto těch moudrých bude číst ty určené přímo Pod lampu, nebo nějaký stupidní komiksy, i když – znám i docela dobrý a poučný, jako třeba Spiegelmanův MAUS.
V té libé vůni a teple se snažím vysoukat z pod Té deky, jako bych se vyhrabával z nějaké laviny. Konečně, než jsem asi usnul, tak jsem ležel ve sněhu – jenže tahle lavina, je opravdu teplá a příjemná. Skoro bych pod ní raději zůstal, ale zvědavost mi nedala, abych se nepodíval, kde to jsem. Seděl jsem asi v autě, protože první co jsem zahlédl, byla palubní deska a před ní kužel světla rozrážel poletující sníh nad silnicí. Bylo mi ale divný, že vůbec neslyším motor, přesto, že jsem cítil, že to auto, kde jsem se snad zázrakem ocitl, určitě jede. Nadzvedl jsem deku a podíval se nahoru. Seděl tam zarostlý bělovlasý a bělovousý muž, v jedné ruce třímal volant a tou druhou vytahoval dýmku z úst. Okolo hlavy se mu vznášel oblak dýmu a já si začal připadat, že jsem na cestě do nebe a veze mě snad sám pán Bůh. Tak nějak jsem si ho představoval, když jsem se jako kluk seznámil s Biblí. Dneska už to slovo – Bůh – neuznávám, protože se mi zdálo, že nemůže snad ani být, když je na světě tolik zla, ale teď, teď se dívám na pána, který odpovídá mým dětským představám. Nejsem už ale žádné dítě a svoji Cestu a svůj Svět jsem si našel sám, bez pomoci nějakých náboženství, či církví, jenže teď, jak se zdá – mi do mé Cesty i do mého Světa vstoupil pán, který mě nepochybně vytáhl z toho sněhu a tím mě zachránil.
„No nazdar – človíčku, copak že se válíš tak pozdě ve sněhu?“, vypustil na mě i s voňavým dýmem ten pán. Jenom jsem koukal a pořád nevěřil, svým očím, uším, nosu, jazyku ani hmatu, když jsem tu deku prosáklou višňovým tabákem ze sebe úplně sundal a posadil se. Pán zabořil dýmku do svého plnovousu, jako když lyže zajedou do závěje, zkousnul jí a přes zuby mě pobídl:
„Nemáš hlad? Vezu chleba.“ – pořád jsem ještě zíral, jako nevěřící Tomáš a on jen dodá:
„Čerstvej chleba, je ještě teplej“.
Zavřel jsem konečně pusu a polkl, protože jsem opravdu pocítil hlad. Vytáhl dýmku, odložil ji do stojánku před sebou, co měl za volantem a natáhl se za sebe pro ten chleba.
„Jestli si nikdy nejedl čerstvej chleba, tak to rozhodně zkus, protože to je nejlepší“. Podával mi kus ulomeného chleba – jak on říkal – mě to spíš připadalo jako ulomená celozrnná bageta. Vzal jsem si ji a hned přiložil k ústům, abych ukryl svůj stud, i tak trochu strach. Jedu někam, s někým koho neznám a nevím ani kam … Konečně utekl jsem, a přesně tohle je pro mou situaci ta nejlepší kombinace.
Vůně toho chleba mě úplně ohromila – kam se hrabe višňový tabák, zvláště když máte hlad. Hned jsem se do něj zakousnul a chutnal přímo božsky. Taky mi ho podal můj strážný Anděl, který mě vytáhl ze zimy a ze tmy.
„Je fakt moc dobrej!“
Snažil jsem se poděkovat, za tu pomoc, i když jsem to – pravda – neřekl přímo.
„Kam jedeš“ zeptal se pán, a já nevěděl co mu říct. Jestli pravdu – že jsem utekl a nevím ani kam jedu, nebo si mám něco vymyslet. Vzpomněl jsem si na divadlo Pražská pětka a dodal pouze:
„Tam“ a ukázal dopředu.
„Hmm, tak to jedeš určitě správně...“ Zasmál se pán tak hezky, že ve mně úplně roztály poslední zbytky strachu. Začal jsem mu najednou důvěřovat, i když bych možná neměl, a tak jsem se přiznal, že jsem utekl z domova. Taky jsem začal vyprávět, jak mě tenhle svět štve, že mi žádný auto nechtělo zastavit, i když jsem je skoro prosil, a že on mě, aniž bych ho o to prosil, vzal sebou, zahřál mě a dokonce mi dal i chleba. „No – to by snad udělal každej, vždyť si tam mohl umrznout!“ Řekl na to dost přísně, ale když si všimnul, jak jsem se toho lekl, tak to hned obrátil .
„Prostě jedu nocí sám, přepnu na dálkový a vidím, že v závěji si někdo dělá andělíčky. Takhle brzo ráno ještě za tmy mi to přišlo pěkně trhlý. Radši jsem zastavil a volám na tebe, esli nechceš svézt. No a Ty nic. Tys tam totiž usnul, tak jsem se tě snažil vzbudit, ale povedlo se mi to jen napůl, protože jsi vůbec nevnímal. Zkrátka jsem tě musel naložit …“ – zvedl obočí, zamyslel se, a jako by chtěl tu svoji zjemnělou výčitku úplně smazat, tak se zeptal – „Jak se vlastně jmenuješ?“
„Michal“ odpověděl jsem.
„No ne, já jsem taky Michal.“
Mrknul na mě šibalsky a pokračoval:
„A taky jsem jednou utekl z domu, dokonce taky v zimě. Je to moc dávno – jen si vzpomínám, že jsem to odnesl se zápalem plic“. Sáhl si opět pro dýmku a zkoušel jí rozdmýchat. „Teď je to ale horší, tenhle krám mi udělal asi rakovinu hrtanu – jdu s tím zítra do nemocnice.“
„Tak proč se to snažíte ještě rozdmýchat, když vám to udělalo takovou nemoc.“
„No abych pravdu řekl, vlastně nevím. Je to takovej blbej zlozvyk, ale mám ho moc rád, tak si ho chci asi naposled užít.“
Dýmku stejně nerozdmýchal, a tak jí odložil zpátky do toho stojánku. Podíval se na ni tak, jako by se s ní loučil a možná, že to byla opravdu chvíle, kdy s tím kouřením skončí.
Jeli jsme dál mezi namodralými vlnami z kopců a hor, bílé světlo halogenů proráželo tmu, nad hladinou vozovky vířil sníh a za námi zůstala jen červená čára signálních světel, jako by jsme krajině rozdírali dlouhý asfaltový strup.
„Máte hrozně tichý auto, vůbec neslyším motor.“
Pán se na mě překvapeně zadíval:
„No a on by měl být jako slyšet?“
„No to je docela normální, že je motor slyšet, anebo ne?“
„Možná ještě tak u aut se spalovacím motorem, ale mě úplně stačí elektrika.“
„Cože – elektrika …?!“
„No, já mám rád elektromobily – umí při brždění rekuperovat energii, jejich provoz i údržba je levnější a čistší, a jsou daleko tišší – to se ti líbí ne?“
„To máte pravdu, kdyby to byla nějaká vejtřaska, tak si nemůžem ani povídat.“
„Vejtřaska? To slyším poprvý. Co je to za káru, že dělá takovej kravál?“
„No přeci PRAGA V3S, takový starý nákladní auto, dneska už skoro nejezdí. Ale vy byste ho mohl znát, vždyť jste starší – určitě s ním kdysi taky rozváželi chleba.“
„No, jsem sice starej, viděl jsem ledacos, ale takovej náklaďák fakt neznám.“
„Kam ten chleba vlastně vezete?“
„Skoro každou noc ho rozvážím tady po horách. Vyzvednu ho teplej v Ostrově a než úplně vychladne, tak se vracím domů na Božák.“
„Vy bydlíte na Božím Daru? Tam musí bejt sněhu.“
„No jo. Krušný hory mají někdy víc sněhu, než ostatní kopečky. I když byli i zimy, kdy ho napadlo málo, a ještě hned roztál, a pak zase umrz – bylo o hubu po tom rozvážet chleba.“
„A už ho dlouho rozvážíte?“
„Jak se to veme. Tak patnáct let, ale je mi skoro sedmdesát a předtím jsem dělal i jiný věci.“
„No a jaký?“
„Hodně dlouho jsem dělal na počítači, nejdřív grafiku, tiskoviny, inzeráty, pak jsem hlavně pracoval s internetem, dělal pro různý firmy. Pak jsem položil živnost a zkusil několik zaměstnání, až jsem skončil na ulici jako pouliční muzikant před pandemií korony. Dopsal jsem v karanténě IDWORLD - knížku, co jsem měl rozepsanou spoustu let, a pak se všechno začalo nejen v mým životě dost měnit. Ani jsem nevěděl, co mám dál dělat, až jsem nakonec skončil u tohohle rozvážení chleba.“
„Cože? Vy jste jako mladej pracoval na počítači?“
„No jasně. Co je na tom divnýho. Počítače jsou přeci všude.“
„To je pravda. Dneska jsou všude, ale když jste byl mladej, tak mohli bejt počítače z nějakejch přepínačů, nebo snad z prvních polovodičů. Takovej počítač byl v jedný velký místnosti, měl ohromnou spotřebu energie a jeho kapacita stačila tak právě na tu jednu knížku, natož na tom dělat grafiku. Vy si ze mě děláte srandu – že jo.“ – usmál jsem se – „Nebo je to nějaká záhada …?“
„No, záhada to není, to určitě ne. Prostě jsem si tenkrát vydělal nějaký peníze, koupil počítač, no a s jeho pomocí živil sebe i svojí rodinu, a pak si koupil další lepší, aby zvládal pořád náročnější grafiku. A pak ještě další a výkonnější, kterej byl dokonce tak malej, že se vešel do dlaně - jako první ajdýčko. A mohl jsem v něm mít nejen tu knížku, ale i spoustu fotek, hudby i nějaké filmy. Na tom není nic záhadnýho.“
Nevěřil jsem svým uším, ani očím, když jsem se díval na tohoto starého muže, který tvrdil, že ve svém mládí pracoval jako já na počítači. Dokonce dělal i to, čím se zabývám – grafiku, internet a na notebooku – to přeci není možný.
Ta tichá dodávka chleba, co nás nesla přes hory a doly, co nás skoro ukolébala – se blížila k nějakému městu, nebo spíše městečku. Byla temná a chladná noc a město, které ještě spalo, bylo taky temné. Jen pouliční lampy a nějaké neony napovídaly všem, co se k městu snášeli jak motýli, že je tu květina z domů a zahrad, ve kterých můžeme my dva chlebodárci přistát a vyměnit pyl chleba který vezeme, za nektar peněz...
„Tak – tady se zastavim jen u třech krámů a pojedu domu“ – zvedl bílé obočí jako dva rohlíky a podíval se na mne. Pokýval jsem hlavou, že souhlasím, konečně byl jsem tu host, zachráněný klučina, který byl rád, moc rád, že ho někdo veze, že nad ním v těžké chvíli rozevřel deštník důvěry, aby se schoval před deštěm svých vlastních pochybností, svého nerozvážného mládí. Díval jsem se před sebe, jak světlo z reflektorů olizovalo závěje kolem silnice a zahlédl nějakou ceduli, asi značku. Díval jsem se na ní, a díval, a nemohl jsem uvěřit svým očím. Na té značce bylo napsáno – Oberwiesenthal. To snad není možný, že jsem v Německu, vždyť zas tak dlouho nejedeme, vždyť jsme nepřejeli hranice, vždyť tu nebyla žádná celnice! Podíval jsem se s otazníky i se strachem v očích na toho dobrosrdečného pána, který se podíval na mě a hned poznal, že jsem viděl něco, co mě překvapilo:
„Copak, ty se něčeho bojíš?“
„Ne, nebojim.“ – zakroutil jsem nevěřícně hlavou
„Ale neříkej – je ti to vidět na očích.“
„Já se fakt nebojím. Jenom je mi divný, že jsme tak najednou v Německu.“
„Proč? Vždyť domů na Božák je to pár kilometrů, tady ani nevíš, jestli si v Německu, nebo v Čechách.“
„No já jen, že nemám pas.“
„Pas? No vidíš, ten by sis mohl zapnout.“
„Ale ne, já myslim cestovní pas.“
„Jo ty myslíš takovou tu kartu s čipem a fotkou …“
„No já ho mám jako takovej malej sešit, ale bohužel doma. Sebou jsem si ho nevzal. Netušil jsem, že se mi podaří utéct až za hranice – že budu vlastně emigrovat.“
„Co to říkáš. Jaký hranice, jaká emigrace. Tady vyložím jen chleba a jedem domů. Udělám ti nějakej bylinkovej čaj, aby ses vypotil. Asi si dostal pěknou horečku z toho, jak si usnul v tom sněhu.“
Je fakt, že mi bylo horko a trochu se mi točila hlava, horečku jsem možná měl, ale pořád jsem byl při smyslech – alespoň myslím. Cožpak tenhle pán, podstatně starší než já nezná hranice, nezná emigraci. Vždyť musel zažít i druhou světovou válku jako kluk, vždyť se musel něco dovědět o tom jak krvavě a nesmyslně se tisíce let vytvářely hranice, jen proto, aby se pak mohly překračovat – ať už legálně, či ilegálně. A taky, že to není žádná sranda je překročit jen tak, bez papírů, bez dokladu. To si vás pak celníci, tedy spíš cizinecká policie toho či onoho státu podá a zkoumá – co jste zač, a co tu chcete, a co tu budete dělat?
I když na druhou stranu se z žádných papírů a dokladů nedá vyčíst – jaký člověk doopravdy je. Vždyť i ty papíry a doklady se dají padělat a namísto slušných lidí hranice občas překračujou lháři, kteří se nestydí změnit svoje jméno, věk, národnost, minulost – snad i pohlaví …
Zastavili jsme před jedním obchodem, pan Michal vystoupil a otevřel boční dveře dodávky. Cítil jsem zimu venku, a tak jsem si na ramena radši hodil tu kostkovanou deku. On vyndal několik beden, tedy přepravek s pečivem a zazvonil u toho obchodu. Chvilku to trvalo, než někdo na chodbě rozsvítil a šel mu otevřít. Mezitím se na mě pan Michal otočil, chápavě se usmál a strčil do dveří, které se zabouchli a schovali mě tak před dalším chladem, který se skrz ně krad, až ke mně pod deku. Zaslechl jsem jen, jak si lámanou němčinou povídal něco s neznámým, který mu otevřel a strčil mu ty Boží přepravky do dveří. Oba spolu pak dveře zavřeli, vytáhli si každej mobil a naproti sobě, jako by si prohlíželi navzájem boty, s nima začali něco dělat. Nevěřil jsem svým očím. Ten starý pán zacházel s mobilem, se symbolem mé generace, jako by mu bylo dvacet. Taky jsem nechápal, proč teď si posílají zprávy, nebo si hrajou, nebo co tam vyvádějí v takový zimě. Byl to opravdu zvláštní obraz, vidět dva starší pány, skloněné jak při přijímání, jak si v tichosti, v noci a v zimě mačkají něco v ruce, co jim tam svítí, až skoro září do jejich tváří.
„Tak co, je ti opět zima?“ – zeptal se skoro starostlivě, když se vrátil do auta.
„Už ne, deka mě zase zahřála.“
„To je dobře, protože podle mě – jestli sis neuhnal zápal plic, tak ten svůj vejlet určitě odskáčeš s pořádným nachlazením.“ – usedl za volant a ten mobil zastrčil do kolíbky vedle dýmky.
„Ani jsem si nevšim, že máte mobil.“
„Mobil? Myslíš tohle ídéčko, jo.“
„No já všechny značky neznám. Ídéčko slyším prvně. Kdo to dělá?“
„Jak – kdo to dělá. Normálně jsem si ho koupil. Je sice už starší, ale mě úplně stačí.“
„Já myslím na značku, jako kdo ho vyrobil, vyvinul.“
„Jó takhle, to já vlastně nevim, ale počkej, můžu se podívat.“ Vytáhl mobil – tedy jeho ídéčko – z kapsy, a až z blízka jsem si všiml, že nic podobného jsem ještě neviděl, přesto, že jsou mobily moje specialita.
„Tak tenhle model navrhnul nějaký Xin Yang, design dělal Marek Slavinski a pak je tu ještě spousta dalších jmen, …“ listoval v seznamu na display a přivíral své staré oči, jako by na to už moc dobře neviděl.
„Já jsem myslel značku, výrobce …“
„Hm značku? Ty asi ještě svoje ídéčko nemáš, že jo? Tenhle model je vyrobenej v Pardubicích, ale značku fakt neznám, dneska už je to stejně jedno …“
„Jak to – jedno?“
„No zkrátka nezáleží tolik na nálepce, na jméně, na obalu, či formě, ale spíš na kvalitě, nápadu, myšlence, práci – zkrátka obsahu každé věci, která se dneska vyrábí. No a hlavně záleží na lidech, kteří to dělají, takže všechny věci co si koupíš, jsou dneska podepsaný. Má to spoustu výhod. Když ti něco nefunguje, můžeš hned kontaktovat toho, kdo to vyrobil. Buď ti pomůže závadu odstranit pouhou radou, nebo podstatně zjednoduší dřív docela náročnou reklamaci. Taky pro něj to má samozřejmě svý výhody. Neustále může zdokonalovat to, co dělá, protože když udělá chybu, tak se o tom velice rychle dozví, no a taky občas zavolá někdo, kdo je s jeho prací spokojenej a kromě peněz co má za tu práci, se mu dostane odměny, kterou si za peníze nikdy nekoupí. Třeba včera mi volala jedna pani, že vozim skvělej chleba. Sice jsem jí vysvětlil, že ho nepeču, ale jen vozim – stejně mi ale pak děkovala, že by se beze mne k ní nedostal.“
„Vždyť vy jste taky starší a klidně si pro chleba dojedete.“
„No jo, jenže já ho rozvážím. Ona si ho jen vyzvedne za rohem v obchodě, a je ráda … že to má blízko.“
„Vyzvedne? Copak ona za něj neplatí?“
„Ale jo platí. Jenže dopředu, protože já vždycky vezu chleba, co si kdo dopředu nakoupí.“
„Jako na objednávku, jo?“
„No svým způsobem, zkrátka mi v pekárně dají rozdělený přepravky podle obchodů a v každý tý přepravce je pečivo, co si kdo dopředu nakoupil, tedy objednal, jak ty říkáš, jenom je to už zaplacený.“
„No a co když si to pak vyzvedne v tom obchodě nějak poškozený, nebo je to pečivo dokonce starý?“
„Tak to je jeho chyba, že ho nechá v obchodě ztvrdnout. No, a jestli s tím pečivem zacházejí v obchodě špatně, tak to zaplatí jeho majitel. Kdybych s tím udělal něco já při přepravě, tak to zase musím zaplatit já, tak si radši dávám pozor, aby se s tim po cestě nic nestalo.“
„A to se dá poznat, u koho se ten chleba poškodil?“
„No vždyť si viděl, že jsem si s tim majitelem obchodu potvrdil dodávku pečiva. Teď je zodpovědnost za ten chleba už na něm. Já už zodpovídám jen za to, co tady zbylo.“
„Ale vždyť jste mi dal ten teplej chleba, nebude někomu chybět?“
„Neboj, ten nikomu chybět nebude. To mi někdy v pekárně daj, tedy prodaj, na cestu. Vždyť si viděl, že jsem ho měl tady a ne vzadu.“ – nastartoval, nebo spíš nabudil ten svůj elektromobil, a otočil se na mě – „Chutnal ti?“
„Abych se přiznal, zatím žádnej chleba mi nechutnal tak, jako tenhle Váš.“
„To se vůbec nediv. Chleba je to dobrej, ale tvůj pocit z něj byl spíš tím, v jakém stavu si ho ochutnal. Mě by v tvém případě chutnal snad jakýkoliv chleba, nezáleží totiž jen na tom co jíš, ale kdy, kde, jak a možná i s kým ho jíš.“
Díval se skoro jako pan učitel, jako tata – i když ten vypadal úplně jinak – ale ten výraz, ten pohled jakoby se snažil opřít o moje oči a chtěl tam najít pozornost i pochopení toho, co právě říká.
Byl jsem ale příliš zesláblý, abych dál kladl své šťouravé otázky, kterými jsem stejně sledoval tu záhadu z tím ídéčkem. Navíc jsem ho s nimi asi už tak dost zdržel. Vždyť by se se mnou vůbec nemusel bavit, či snad dokonce s takovým pochopením a trpělivostí vysvětlovat a objasňovat, všechny moje údivy nad tím, kde jsem se to ocitnul.
Ano, celou tu dobu, co jsem se v jeho autě probudil, co jsem se zahřál i ochutnal, vlastně zhltnul jeho chleba, se mi zdá, jako bych se probral v nějaké pohádce, v nějakém ráji – kde běžně jezdí elektromobily, mobilům se říká ídéčka, kde snad ani nejsou hranice, kde nejsou pasy, ani dodací listy, kde si i chleba lidi objednávají, aby se snad nevyráběl zbytečně navíc, kde má každý zodpovědnost za to – co dělá. Byl jsem zmatený, nevěděl jsem, jestli jedeme skutečně po zemi ... a snad – jestli jsme vůbec na Zemi, v Evropě, v Čechách, v Krušných horách, jestli jsem opravdu na cestě na Boží dar. Všechno zatím vypadalo, že ano. V poslední chvíli mých stupňujících se pochybností, jestli vůbec ještě žiju, jestli nejsem v nějakém ráji – podíval jsem se na ten mobil, na to jeho ídéčko, které zasadil dobíjet do kolíbky a tam na displeji tenounkými velkými číslicemi zářil čas – 5:36 – 6.3.2053. 5 hodin, 36 minut, šestého března, rok – dva tisíce padesát tři! Ten čas, a hlavně ten datum se mi tak opřel do mé mysli a do mého srdce, že se mi rozbušilo úžasem, údivem, a vlastně strachem. Ten čas mi nade vší pochybnost oznamoval, že možná jsem na správném místě, ale rozhodně ne ve správné době. Podíval jsem se na pana Michala, na toho moudrého starce, kterým bych v takové době byl i já, nebo bych si alespoň moc přál jím být a najednou jsem nevěděl, jak mu říct – že sem nepatřím. Jako by cítil můj pohled i on na chvilku přehoupl svůj zrak z cesty na mou udivenou tvář.
„Copak, dostal jsi strach, žes utek?“
„Ne, to ne, to vůbec ne. Jen jsem se díval na váš mobil, totiž to ídéčko.“ – polknul jsem
„No a co? Co je s ním?“
„Nic – jen ten datum …“
„Proč? Je špatnej?“
„Asi jo, protože já, já …“
„Já ti nerozumim. Ten čas se seřizuje sám podle toho v jakym si pásmu, určitě je správnej.“
„Asi je správnej, asi bude v pořádku, jen já asi nebudu příliš v pořádku …“
„Neboj, to se spraví. Z nachlazení se vyležíš, určitě se vrátíš domů a zbytek zahojí čas.“
„No právě. Čas … Já nevím, nevím jak je to možný, ale kdyby na vašem ídéčku nebyla před tou trojkou ta pětka, tak bych se cítil docela zahojenej.“
„A co by tam místo ní mělo jako bejt?“
„Třeba nula, nula je taková pěkná, kulatá …“
„Co blbneš, vždyť je rok padesát tři, proč by tam byla nula?“
„No víte, mě bylo v roce 2003 devatenáct, utekl jsem z domu, šel jsem z Ostrova pěšky do kopce, stopoval auta, pak jsem už nemohl a padl do sněhu. A pak jsem se probudil u vás v autě pod dekou a vy tady máte na mobilu rok 2053!“
Začal jsem skoro brečet, můj obličej tedy vypadal, jako bych spolknul display ajdýčka i s tím datumem, a bylo to pro mě neskutečně kyselý sousto.
„Sakra kluku, neber si to tak, máš toho asi hodně za sebou. Za chvíli budem doma, udělám ti čaj a vyspíš se. Ty musíš mít alespoň 39.“ – svou starou dlaň položil na moje horké čelo a já jsem se mu vyčerpáním a i tak trochu zoufalstvím svezl do klína.
„Ne 39, říkal jsem 19, v roce 2003 mi bylo devatenáct a pořád mi je devatenáct …“ – začal jsem skutečně fňukat.
On už nic neříkal. Jenom mě jednou rukou hladil po vlasech a druhou řídil. Třeba si říkal, kluk už z horečky neví v jakym roce se narodil, ale třeba to věděl, třeba právě proto zastavil. Třeba mě našel úplně zmrznutého, 50 let zmraženého na horách a pak si mě rozehřál, oživil, dal mi najíst a teď mě dokonce hladil. Vůbec mě v tu chvíli nenapadlo, že je to nesmysl, že nejsem jenom maso, který se dá jednoduše zmrazit, a pak zase rozmrazit, že bych stejně každý jaro musel roztát, že tady nemůže být najednou padesát let doba ledová, která by mě nestárnoucího zakonzervovala pro další použití. Jsem živý, cítím svoje slzy, cítím jeho dlaň, tohle není žádný sen, tohle je skutečný svět, jen se z nějakých nevysvětlitelných příčin pootočil namísto o pár hodin – o padesát let.
Jeho klín i dlaň, jeho blízkost jakoby mávnutím kouzelného proutku zklidnily mé rozbušené srdce, mou rozbouřenou duši ze zmatku cesty časem. I když to byl neznámý starší pán, kterého jsem měl šanci poznat slabou hodinku, tak mi byl zatím nejblíž ze všech, které jsem poslední dobou potkal – tedy myslím v roce 2003 – v mém zatím tak krátkém životě. I ta krátká chvíle, co jsme se poznávali, stačila na to, že já plachej kluk, který byl většině ve svém okolí k smíchu, spíš samotář uzavřený do sebe, jsem někde v budoucnosti našel snad i přítele. Přestože se příliš s lidmi moc nebavím, s tímto pánem mi to vůbec nedělalo problémy. Čím to, že ve mně tak lehce zboural zeď plnou obav a ostychu, co to bylo, že se hráz mezi námi, taková přirozená hranice mezi dvěma lidmi skoro ztratila? Ani nevím, co říkal, když mě jako první oslovil. Jen si vybavuju, že mi řekl – človíčku. To je hezké – človíčku. Někdy stačí tak málo, aby si lidé byli trochu blíž, asi stačí být otevřený a vlídný. Když zrovna nenarazím na zlého, či sprostého člověka, nebo někoho kdo má zrovna blbou náladu, tak stačí trocha odvahy, trocha sebevědomí a s otevřeností, pravdou a snad i láskou se podaří mezi lidmi bourat zdi, či hráze, zkrátka zmenšovat hraniční pásma nedorozumění.
„Hochu, vstávej. Tady musím taky vyložit chleba.“ – pobídl mě k zvednutí hlavy a vzpřímení po tom šoku z třiapadesátého roku. Opět pustil do auta čerstvý vzduch, snad aby mi pomohl vzpamatovat se, snad aby ochladil mé rozpálené čelo a tváře. Bylo to příjemné cítit ten chlad a hlavně lehkost toho vzduchu, který se mi zdál velice čistý – skoro voňavý, ne jako dřív, když padne na město inverze. „Tak ještě jeden krám a jedem domu“ – vrátil se do auta a zašustil svýma rukama nad volantem.
„Tady na horách je vážně čistej vzduch.“ – kýval jsem hlavou na jeho návrat.
„To jo, zvlášť v zimě by se dal krájet jako zmrzlina. Ale čistej je tady už 20 let, co se přestalo těžit a spalovat hnědý uhlí na Mostecku i Sokolovsku v tepelných elektrárnách.“
„No a jak se teď vyrábí teplo a elektřina?“
„Co nejvíc obnovitelně. Povrchové doly se rekultivovali nejen na jezera pro zadržování vody v krajině, ale od roku 2023 se výsypky orientovali tak, aby nové FV elektrárny na nich měly co největší účinnost, tam kde je větrno se postavily větrné parky, a třeba elektrárny v Tisové a Vřesové se předělali na spalování technického konopí a bioodpadu?“
„To je úžasné. Jestli dobře počítám – podařilo se to jen za 10 let.“
„Ale nebylo to jednoduché, zvláště pak s regulací a akumulací takového množství energie zvláště v zimě. Proto se velmi hodila ta zadržená voda. Do ní se v ohromných podzemních akumulačních zásobnících ukládala energie do tepla. Když už si z té minulosti, tak ti tady musí opravdu hodně věcí připadat divný, a vůbec se nedivím, že se divíš.“ – trochu se rozesmál, asi z toho našeho vzájemného divného divení. – „Víš …, všechno ti rád vysvětlím, ale později. Teď fakt musíme jet – jetzt ject.“ – zasmál se ještě jednou, asi té česko-německé slovní hříčce, a rozjel se po ranní, pusté a ztichlé ulici za poslední rozvážkou. I tam si přes svoje ídéčko vyměnil nějaká data, a pak už jsme odjeli z města ven.
Když jsme míjeli přeškrtnutou ceduli Oberwiesenthal, přišlo mi divný, že kromě dopravních značek, vývěsních štítů a pár plakátů nevidím žádné ty bill, mega, giga a další boardy, které někdy dokážou pěkně překážet. „Tady v Německu už nepěstují Billyho boardy.“ – osmělil jsem se a zkoušel vtipně navázat další hovor.
„Cože, co to je, nějaký rozhraní od Microsoftu?“ – ironicky se usmál
„Ne, myslím billboardy, takový veliký reklamy u silnic i ve městech.“
„Jó – vzpomínám si. Takový ty velký cedule s barevnejma fotkama a stupidníma heslama, co jen odvádějí pozornost – jak při řízení, tak při nákupu. Ty si pamatuju, ale dneska je snad nikde nenajdeš. Už před čtyřiceti lety se omezovala velkoplošná reklama. To spíš najdeš u silnice, nebo u cesty nějaký podepsaný odpočívadlo, altánek, nebo dětský hřiště. Dneska se jak ziskovky, tak neziskovky spíš snaží nenápadně lidem pomáhat, aby si jich všimli. Lidi totiž nejsou zase tak hloupý, aby si vytvořili k nějaké firmě, společnosti či politikovi kladný vztah jen proto, že jim do cesty postaví obrovský plakát se svým jménem, logem či xichtem. To si ho spíš všimnou, když ho uvidí na něčem, co jim přináší radost, nebo nějaký užitek.“
„To je fakt chytrý, ale nechce se mi věřit, že by lidi byli tak všímavý.“
„No – jak kdo. Možná v tom roce 2003, kdy byli ještě všichni oblbovaný ze všech stran, z novin, časopisů, rádia, internetu i televize – která už naštěstí dneska není – tak si ani nevšimli, kdo jim zametá chodník, nebo vyváží odpad, ale dneska jsou tyhle věci daleko důležitější, než nějaká neužitečná a bezúčelná reklama.“
„Copak ona není televize, není reklama?“
„Ale je, jenže je jiná. Zkrátka billboardy už v reklamě skoro nenajdeš a televize je jen přes internet. Když budeš chtít, doma ti ukážu, jak funguje včetně té jiné reklamy. Vždyť jsem se s ní dlouho živil.“
„To jsem fakt zvědavej. Všechno je tu opravdu jiné – takový lepší – bych řek.“
„To je přeci dobře, že se některý věci za těch padesát let zlepšily – ne?“ Teď se usmál moc hezky, jako by věděl, v čem se mi zdá ten jeho svět roku 2053 lepší – „Například tady za tou zatáčkou stávala celnice, to si ještě pamatuju. Byli tu státní hranice a dneska tu už nejsou… To tě přeci tak překvapilo?“
„To jo. I když v roce 2004 jsme měli vstoupit do Evropský unie, takže to asi dlouho netrvalo.“
„Tak, to se pleteš. Ta celnice byla jen barák, který mohl ještě sloužit i jinému účelu než jen ke kontrole a clení. A členské státy EU taky zůstaly, takže tu pořád byla státní hranice.“
„Copak dneska státy nejsou, nebo co …?“
„Je to zvláštní, ale nejsou. Každý kus Země, každé území, kraj i obec má svoje jména, svůj jazyk, svojí kulturu, svojí samosprávu, ale státy tu už nejsou, protože se ve dvacátých letech tak předlužily, že to zkrátka nepřežili. Proto taky nejsou státní hranice, ani armáda, státní úřady, státní policie, či státní soudy, parlament, ani není žádný prezident.“
„Cože, my nemáme ani prezidenta?“– řekl jsem rozhořčeně.
„Ne. Už nejsou žádný prezidenti, premiéři, diktátoři, carové, císařové, snad jen pár královských rodin … ale neřídí už žádný stát, jen udržují tradici a kulturu pro svá sídla a majetky.“
„To snad není možný. To se přeci nikdy nemohlo stát, aby nezbyl žádnej stát.“
„Ty z tý svojí rýmy, děláš ještě pěkný rýmy.“ – reagoval vtipně na mojí rozhořčenost – „Země je přeci kulatá, a koule ta nemá žádné hrany, tak k čemu by na ní byly hranice. Snad jen proto, aby se národy mohly hádat, že má každý právo na svůj stát a na svoje hranice, svoje celnice, svoje úřady, svoji policii, armádu …“
„A jak se to tedy stalo, že místo aby vznikaly nové státy pro každý národ, tak nakonec začali státy zanikat? Nebyla to vlastně ta – globalizace?“
„Vždyť jsem Ti to říkal. Bylo to ve dvacátých letech díky předlužení z pandemime korony. Jestli budeš chtít, tak se na to zítra můžeš podívat na internetu.“
Šibalsky na mne mrknul, jako by věděl, že s internetem pracuju běžně a považuju ho za to nejlepší, co ve dvacátým století bylo vynalezeno – no a jak je vidět, přežil tu spoustu změn a existuje i v budoucnosti.
Podíval jsem se ještě do zpětného zrcátka na místo, kde bývala ta celnice, dokonce jsem se otočil, abych viděl onu cestu, kterou máme již za sebou – a jako bych viděl i tu svojí Cestu, svůj osud, který šlapu svými slovy a činy. To zákoutí mi bylo povědomé, a dokonce jsem si sám vzpomněl, jak to místo, které rozdělovalo kus Země, vypadalo v roce 2003. Vybavil jsem si i šňůru aut, navlečených korálků, které jako by se jeden po druhém z této celnice postupně a pomalu vyvlékaly a rozkutálely z jedné země do druhé. I dnes jsem na stejném místě, stejné cestě, jenom v jiném čase a pořád mi ještě běhá mráz po zádech, když si uvědomím, že si nijak nedovedu vysvětlit, jak jsem se tady vlastně vzal.
Otočil jsem se zpátky a přede mnou se vyhoupnul další povědomý obraz, na kterém ale čas udělal takové retuše, že jsem se opravdu zarazil. Budoucnost je plná překvapení, ale tahle chvíle, kdy se jen otočím, a po chybějící celnici se objeví obec s pěti kroužícími vrtulemi na pravoboku, tak tohle obrácení svého pohledu si budu dobře pamatovat. Znal jsem Boží dar, byl to určitě on, jen nad ním kroužilo pět vrtulí, jako by se celá obec chystala vzlítnout. V té tmě to vypadalo, jako položená dlaň v krajině křižujících se čar života vytvořená z ulic a uliček, která k nebi natahuje pět svých prstů, na konci každého září červený nehet výstražného světla a okolo každého nehtu se pomalu otáčí tři velké listy kouzelného větrníku.
„Copak je to za atrakci vedle Božáku?“ – zeptal jsem se udiveně.
„To je větrná elektrárna, stojí tu už pěkně dlouho, takže bys ses jí stejně brzo dočkal.“ – odpověděl tak klidně, jako by se na to byl již dopředu připravil. Bylo znát, že ho taková otázka nemůže překvapit, asi na ní už dlouho odpovídá. To já byl překvapením bez sebe, ale snažil jsem se, jako by mne tahle náhlá změna, tahle dominanta Boží krajiny nijak nezasáhla. Nenechal jsem se zkrátka vyvést z míry.
„Zvykal jste si na to dlouho, že máte za zády elektrárnu?“
„Kdepak – já jsem se sem kvůli ní dokonce přestěhoval, protože …, protože jsem ve svém životě stále hledal místo, kde lidem není jedno z čeho čerpají energii.“
„Tak to slyším prvně, aby se někdo stěhoval za elektřinou – byla tady levnější, než jinde?“
„Aby sis to špatně nevyložil, nejde o spořivost, ani o sympatie k technice. Elektřina je tu drahá, protože je málo lidí, kteří sdílí tenhle zdroj. Ale způsob její výroby, ten soulad mezi získáváním energie a prostředím hor mi imponuje. Na horách je vítr jako příboj ve fjordu, jako slunce za dne, skoro všude se dá najít v přírodě nějaká síla, která ti může dát energii a nemusíš kvůli tomu znásilňovat Zemi spalováním fosilií, či vzácné ropy, anebo uranu.“
„Copak oni už nejsou tepelný, ani jaderný elektrárny?“
„No pár jaderných zbylo …, ovšem jenom tam, kde lidé nenašli, nebo spíš nechtěli najít žádný obnovitelný zdroj.“
„Vždyť všichni odborníci tvrdí – uhmm – tedy tvrdili, že obnovitelné zdroje nemají takovou kapacitu, aby dokázali pokrýt veškerou spotřebu, snad jen nějakou část.“
„No vidíš – asi se spletli … Nebo spíš ta nějaká část stačila pokrýt spotřebu všem, kteří jí chtěli využívat a kteří jí podporovali.“
„Tomu nerozumím? To se tolik protestovalo a demonstrovalo, aby se prosadily alternativní zdroje?“
„Ale kdež. Zkrátka rozumný lidi se správným žebříčkem hodnot jenom přešli k tarifům, nebo společnostem, který nabízely různý čistý, modrý, nebo zelený energie, a přestože byli dražší a všichni kdo alternativní elektřinu, nebo teplo vyráběli měli víc a víc zákazníků, investovali do dalších alternativních zdrojů, až nakonec těm starým – standardním – nezbylo nic, než omezovat další spalování už skoro vyčerpaných zásob fosilních či radioaktivních paliv. No a nakonec kdo nezkrachoval, tak taky přešel k nějakým obnovitelným zdrojům, protože by stejně za nějaký čas nenašel žádný ty – neobnovitelný.“
„To zkrachovaly Dukovany i Temelín?“
„To víš, když zanikl stát, musel zaniknout, nebo spíš dosloužit Dukovany i Temelín, který by se bez dotací nikdy neuživil. Možná, kdyby je různý aktivisti a regulace nedonutili k tý jeho maximální bezpečnosti, která stejně nemůže být nikdy 100%, a která hlavně stála spoustu peněz i úsilí jadernejch inženýrů, tak by snad fungovaly ještě dneska. Jenže starý jaderný elektrárny jsou moc velký a moc drahý. No a bez svého mecenáše vyráběly i moc drahou elektřinu.“
„A co ty ostatní, kterým to ekonomicky vyšlo?“
„No, pokud nebyli moc velký a distribuce jejich energie moc drahá, tedy dražší než u těch malých, který nemusejí energii rozvádět příliš daleko, tak ty ještě fungují. Abych se přiznal, tak to trochu nechápu, proč se musí energie rozvádět na velký vzdálenosti, vždyť energie je všude, stačí jen najít způsob, jak ji prakticky přeměnit – třeba zrovna na elektřinu.“
„A to je dneska všechno jen na elektřinu?“
„Ale kdepak, jen to – co se vyplatí, co je pro ní vhodný. Třeba tenhle elektromobil. Přijedu domu a dám ho nabít. Vlastně si natankuji vítr skrz ty vrtule, co tě tak překvapili. Takže nejezdím na elektřinu, ale na vítr.“ – zas se tak krásně usmál a pokýval hlavou. Pokýval směrem před sebe, protože jsme už byli v Božím daru a on začal zpomalovat a sáhl si pro ídéčko – „Tak jsme doma.“
Přitiskl palec na velké křížové tlačítko a řekl slovo – „Brána.“ – Najednou se u nějakého domu v řadě rozsvítilo světlo a kus plotu. Pak jsem si v té tmě všiml, že se v plotě začalo něco hýbat, a když jsme přijeli blíž …, nebylo to nic jiného než automatický vrata, tedy jak on říkal brána, ale byla malá – spíš taková branka. Pomalu jsme ji projeli jak velký puk do malé branky a uvnitř nás zachytila síť ze stínů, které vrhaly malé stromy, stojící jak schoulené volavky na jedné noze ve vlnkách sněhu. Sice jsem už viděl takový automatické dveře, i daleko hezčí domy, které byly podstatně větší než tenhle, měly i větší zahrady, dokonce měly i několik garáží, ale žádný z nich nevypadal tak účelně, skromně a mile. Byla to taková chaloupka, nebo chalupa, jen byla zděná. Poctivá horská chata, která vypadala trochu jak malá pevnost, snad aby jí neodvál ten Božídarský vítr, nebo spíš aby byla dobře chráněná před nepřízní počasí. Pan Michal zastavil, opět palcem pohladil to velké tlačítko, jeho ídéčko se zeleně rozsvítilo a řekl – „Zaparkuj.“ – motor se zastavil, asi tak jako když vypnete televizi, jen to tak polklo, jako když polkne zhasínající obrazovka.
„Tak pojď, potřebuješ se vyspat“ Pobídl mě, abych vystoupil a já už skoro zpitomělý z toho místa, z té doby, z oné situace, ve které jsem se ocitnul, jsem vystoupil z toho autochlebníku, a měl jsem možnost se na něj konečně podívat zvenku. Ani trochu již nepřipomínal dodávku na chleba, spíše luxusní terénní mikrobus, nebo van ve špičkovém designu. Jednoduchá aerodynamicky protažená skořepina s velmi pohodlným prostorem pro řidiče a obrovským prostorem pro náklad, ošlehaná sněhem, zpod kterého se ve světle lamp třpytila modrá metalíza.
Vystoupili jsme asi po pěti schodech na malou verandu a pan Michal vzal za kliku a otevřel mi svůj domov.
„Vy necháváte odemčeno?“ – vyprskl jsem i přes svou malátnost.
„Odemčeno?“ – podivil se, když za mnou zavíral dveře.
„No vůbec jsem si nevšiml, že byste nějak zamknul auto, a tady ty dveře jsou taky odemčený.“
„Jen pojď dovnitř, ať se nevyvrzá teplo.“ – řekl tak na okraj, jako by ani nevnímal závažnost mého dotazu a postrčil mě do temné, ale teplé chodby. Jakmile jsem však překročil práh, tak se naproti mě pomalu rozsvítilo půlkruhové oranžové světlo, jako když slunce ráno či večer přes horizont šmíruje, kdo ještě spí, či nespí. Pod tímhle malým soukromým svítáním bylo velké zrcadlo, které mi odhalilo pravdu o tom, jak jsem vypadal po malém spánku ve sněhu a zatím pro mne neuvěřitelné cestě časem. Byl jsem to pořád já ve svých devatenácti, překvapený výraz nezaměstnaného středoškoláka, který zjistil, že jeho osud mu už nepatří. Byl to však jen výraz, můj stav byl téměř pohádkový, protože i když pořád mé přesvědčení bylo v roce 2003, tak mé tělo i smysly dostávaly čím dál tím více důkazů, že jsem překonal zatím tu největší vzdálenost – vzdálenost v čase.
„No už ses vynadíval, tak teď shoď ze sebe tu deku a sundej si boty.“ v trepkách a v triku mne pobídl hostitel, na kterého jsem na okamžik mého zrcadlení zapoměl, a který si už stačil odložit a přezout, zatím co já s dekou přes ramena zaspal ve stoje na chodbě všechny své otázky. Vzal ze mne deku, uchopil mé rameno, jako by vzal za řídítka a pomalu mě usadil na nějakou lavici. Byl to vlastně botník, obyčejná skříňka na boty, ze které vytáhnul nějaké pantofle a plácnul s nimi přede mnou, jako když plácnete do vody, jako když tlesknete pro probuzení z hypnózy.
„Tak se sakra kluku probuď, musíš spolupracovat, protože se musíš osprchovat a zalehnout. Pak se klidně vyspi, ale teď – teď ze sebe shoď ty vlhký věci, za rohem je koupelna, ručník najdeš na topení a já ti najdu něco na spaní.“ – pomáhal mi sundat docela nacucanej svetr, ani nevím jestli mým potem, nebo od sněhu ve kterém jsem usnul. Ale měl jsem ještě bundu, takže to nemohlo být od sněhu.
„Kde mám bundu?“
„Tu jsem Ti už pověsil do tepla, zatím cos zíral do zrcadla. Je pěkně promočená.“
„Kalhoty taky?“
„No jasně, snad se nechceš mejt voblečenej“
Vzal si ode mě provlhlý džíny a odnesl je asi taky k teplu. Já jsem zatím přešel do koupelny, svlékl se a pustil na sebe vodu. Nebylo to nic těžkého, měl úplně stejnou páku jaké jsem znal, když jsme ji doma vyměnili místo kohoutkové baterie, jen s ní nešlo otáčet, tedy regulovat teplotu vody. Ovšem, jak jsem se o to pokusil, tak se rozsvítil červený display a na něm začaly stoupat čísla 29, 30, 31, ... a voda byla teplejší a teplejší. Když vystoupala na 35, 36, 37 stupňů pěkně teplá vodička, přestal jsem tlačit na páku, trochu to cvaklo, třicetsedmička se rozblikala a já nechal na sebe padat pěkně teplej sprchopád. Voda mě omývala a hlavně zahřívala po tom mrazivém spánku, který mne přenesl přesně o padesát let…. Začal jsem se smát, skoro vzlykat smíchy, opřený o roh sprchového koutu.
„Copak, jseš lechtivej na vodu?“
„Ne, ne. Jen mi tady ten display s třicetsedmičkou připoměl ten na Vašem ídéčku, kde byl rok 2053. Nemůžu tomu uvěřit, když si uvědomim, že jsem se narodil v roce 1984.“
„To bys musel bejt teda dědek jako já. Já se taky narodil v osmdesátymčtvrtym. Hele, už neblbni. Já ti to věřím, ale teď se rychle umej, ať neplácáš teplem. A vrať mi to na 28, aby mě ta třicetsedmička neklepla.“ – blížil se ke mě jeho hlas, až jsem přes rameno zahlíd jeho ruku, jak vedle ručníku pokládá bílou košili – „Tady máš něco suchýho na sebe, já to už stejně nenosim.“
Rychle jsem se tedy namydlil a oplách – abych neplácal, natáhl se pro osušku a hodil si ji přes hlavu. Byla měkká a taky teplá, sála vodu jak piják – to bylo dobře, protože se mi nedostávalo sil na tření, kterému jsem uvykl doma, abych se neoblíkal ještě mokrej. Přehodil jsem košili přes hlavu, a jakmile mi padla na ramena, padla na mě – nebo spíš naplno projela celým tělem nastřádaná – únava. Sice ztěžka jsem zvedal ruce k rukávům, ale jakmile do nich pronikly má zápěstí, jako hadi se provlékly širokým a volným prostorem. Selská košile, velká, lehká, ale pevná, bez knoflíků, přesně takovou jsem si vždycky přál, jenom jsem ji nemohl nikde sehnat. Byla až přehnaně velká, sahala mi po kolena, takže jsem si připadal jako v noční košili, které jsem zas nesnášel. Přesto mi v ní bylo moc příjemně. Mít šortky, tak si připadám jako sekáči, co kosí velké louky, volné rukávy jim přitom vlají, oni zpívají, jenže já, já už dokosil, spíš tedy vyklepal kosu, a teď vyčerpán schoval nahotu do košile. Vklouzl jsem ještě do pantoflí a vydal se za řinčením, které mě provedlo, krátkou chodbou se dvěma dalšími světelnými půlkotouči až do velkého pokoje, kde uprostřed dominoval velký krb, který prohraboval pan Michal. Mžoural do žhavých uhlíků, sáhl po třech macatých polenech hned vedle, opřel je nad doutnajícími oharky dřev, které k nim přihrnul. Pak mě překvapil, když tak prostorný krb zavřel prosklenými dvířky, co se za ním až dosud schovávaly před mou neutuchající pozorností. Ještě vzal docela velkej plechovej šuplík a zasunul ho bokem pod krb, pověsil pohrabáč a zadíval se na mou okošilenou postavu.
„Normálně si po nocích netopím, tady vydrží teplo až do rána, ale pro tebe jsem tam přidal ještě tři kousky.“ – sáhnul po malém vypínači, a zase se rozsvítil jiný červený display, v krbu to cvaklo a šedé uhlíky se rozzářily jako ten display, jako když se rozfoukává utichávající táborák – „Neboj se, pojď sem, tady se vyspíš, jen sem hodim deku a něco pod hlavu...“
Sehnul se u velikého gauče, či spíš divanu a docela lehce mu sklopil opěradlo, úplně jako když se na řece rozkládá ponton. Zmizel mi potom na chvilku v protější chodbě, která oproti té z koupelny odrážela modrou barvu, a přinesl kostkovanou přikrývku. Hodil ji na kytarový bok divanu a ještě v ruce třímal zelené prostěradlo, či ubrus, skoro jak z nemocnice. Náhle mávnul rukou a namísto rozprostření, se ke mě složený rozlétl, že jsem ho tak, tak stačil zachytit na břiše.
„No, tak – nestůj, natáhni si to a zalehni. Já – já budu ležet vedle.“
Už se chystal odejít kolem mě ke koupelně, ale stačil jsem ho zastavit svým: „Díky“
„Jo – ještě ten čaj. Budeš se chtít ohřát taky zevnitř? Slíbil jsem ti ho už na cestě.“
Pokýval jsem na souhlas: „Uhm“ hlavou a rozložil bledé prostěradlo.
„A máš taky hlad? Přinesl bych ti k němu ještě trochu chleba s klobásou“ – jeho obočí se už snad nedalo víc zvednout, jak naléhavě čekal na mou odpověď.
„Víte, mám hlad, dám si moc rád čaj, ale bojím se, že dřív usnu. Nevím jak bych vám poděkoval, stydim se za sebe ...“ začal jsem ještě víc srovnávat to prostěradlo.
„Stydět by ses moh, že utíkáš, ale jinak se nestyď. Já mám čtyři takový vnuky jako si ty, jezdí sem každý prázdniny, tak jsem na mladý zvyklej.“
Odešel znovu do modré chodby a přinesl hrnek a ošatku s chlebem. Ošatku položil přede mne na malý proutěný stolek a s hrnkem zamířil ke krbu. Otevřel litinová dvířka vpravo nad tím proskleným krbem a vyndal z něho černou, plameny ošlehanou konvici, ze které už stoupala pára a nesla vůni bergamotové silice, kterou jsem miloval z čajů Earl Gray.
„Kouzelný krb co čaruje hotový Earl Gray?“
„No. Tak trochu kouzlim pokaždý, než vyrazim rozvážet chleba. Dám si ho hotovej do tepla, kde sice trochu přičmoudne, ale po šichtě je to moje nejlepší meducína před spaním. Je už oslazenej, takže pokud máš radši hořkej, tak máš smůlu.“
Naléval mi do hrnku, pak si na římsu krbu sáhnul pro ještě větší a napustil ho tím anglickým čajem také. Konvici schoval zpátky do dvířek a hned na to zamířil k dalším, které byly z boku krbu a vysoko, vlastně už byly v komíně, a odtud vytáhl lesklou červenohnědou klobásu. Opřel ji o kraj ošatky, vytáhl nůž, odkrojil půl velké nožky, zbytek vrátil a usedl do houpacího křesla ...
Přesně tak – tak bych chtěl žít. Měl za sebou i velkou knihovnu, kterou mi i s tou houpací židlí doteď schovalo šero, teplé světlo krbu, které ani moc neplápolalo, spíš tak syčelo, až předlo. Napil jsem se čaje, zapraskal střívkem klobásy mezi zuby, zakousl sousto chlebem a znovu zapil. V krbu to zase cvaklo, plamen klesnul a zase se červeně rozvítil display.
„Máte všechno elektronicky ovládaný – tu sprchu, ten krb, ...“
„Spíš regulovaný, jak jde o teplo, tak se reguluje.“
„No u sprchy jsem to už viděl, ale u krbu?“
„No on je to spíš kotel...“
„Kotel? Vždyť nebýt tam ty skleněný dvířka, tak je to parádní krb.“
„Krby se dneska nedělají, protože maj nízkou účinnost spalování. Tenhle kotel, tedy krbový kamna s výměníkem co vypadají jako krb, má účinnost spalování skoro 95%, tedy když správný topivo správně přiložíš – proto mám i minumum polela. No a já to mám ještě navíc malou pec i udírnu, a taky pro zábavu – rád se dívám do ohně.“
„To já taky. Rád se dívám do plamenů, jak olizují polena, jak je pomalu požírají a mění je jen na popel a dým.“ mžoural jsem do blikajicí bedny s ohromnou úhlopříčkou a jedním žhavým programem: „Ale ty klobásy nejsou moc vyuzený.“ podíval se na mě překvapeně: „Myslim, že nejsou tolik začouzený – jinak jsou moc dobrý, opravdu moc.“ Snažil jsem se opravit svou asi nevhodnou poznámku a dojedl ji s upřímnou chutí.
„Jo tak. To víš – kvalitní spalování moc nečoudí. Alespoň z komína nezačoudim okolí a ohýnek vydrží daleko dýl.“ – stejně ale vstal, otevřel dveře a pohrabáčem porovnal své ohnivé divadlo, oharky mu zatleskaly jiskrami, zaklapla skleněná opona, zas to cvaklo, oheň se usadil a v sále nastalo ticho. Oba jsme střídavě upíjeli čaj, dívali se do plamenů, a mě tak rychle těžkla víčka, že jsem jen položil čaj, svezl se na prostřený divan a usnul tak rychle, jak jen může usnout ztahané mládě v bezpečném hnízdě.